Zvoníme v porodnici u zvonku s nápisem Příjem. Po chvilce ticha nám přišla otevřít tlustá, odulá sestra - Tarantule. Nedůvěřivě si nás prohlížela a kroutila hlavou? "Budete rodit? Chápete, když vás příjmu, tak bychom měli rodit.". Minutu jsme s Esterkou stáli beze slova a marně jsme pátrali v paměti, proč jsme to vlastně přijeli do porodnice. "Strašně mě vystřeluje bolest do zad a pokračuje to až do podbřišku, Ano budeme asi rodit". Tarantule Esterku velice neochotně přijala do vyšetřovny a začali natáčet KTG. Já jsem mezitím stál asi do 3:40 na chodbě a meditoval jsem. Z porodnice se ozval osamocený křik rodičky a já jsem si pomyslel: "Nazapomněli na mě?". Na to vchází do chodby krásná mladá studentka porodnictví a s usměvem říká: "Pojďte dál tatínku, budeme dělat klistýr!". Prdelka mi zacvakala, ale přesto vcházím do dveří, kde jsou vidět rozpisy porodů. Dnešní den: Porod Ester Svobodová, za asistence: Kráska a zvíře. Z bujaré fantazie mě vytrhla Esterka rozesmátá od ucha k uchu: "Milínku, musíš být u všeho, zrovna mi dali klistýr". A tak jsem sledoval, kterak z Esterky vytéká podivná hnědá tekutina.
Po klistýru nastala nepatrně trapná situace, protože bolesti ustaly a Esterka prohlásila, že jí bolesti přešli. Naštěstí byla otevřená na 3cm, tak nás poslali na pokoj, kde jsme vyčkávali na příchod ranní směny. Pak jsme se rozloučili s Tarantulí a její asistentkou a v 7:00 přichází porodní asistentka p.Válková se slovy: "Jste šikovná paní Svobodová, půlku porodu už máte za sebou.". To se Esterka rozzářila, protože to byla paní asistentka z předporodního kurzu.
Po chvíli přišla také paní doktorka praskla Esterce vodu a jí rázem zmrzl úsměv na tváři a začali jí pravidelné kontrakce. Hodnoty na přístroji KTG se povážlivě zvedly a Esterka začala odfukovat jako parní lokomotiva ve zrychleném rytmu. A jaká práce tu zbyla na tatínka? Popadl jsem nejbližší stoličku a sedl jsem si vedle postele, abych mohl Esterku držet za ruku. Myslím, že už mě příliš nevnímala, soustředila se pouze na sebe.
Každou půlhodinu nás zkontrolovala pomocnice porodní asistentky, a tak nám to spolu ubýhalo. V 8:30 přišla paní válková a přichystala nám koupel z vonným olejíčkem, já jsem dostal za úkol regulovat přitékající vodu a Esterka se zde zmýtala v opakovaných křečích. Voda občas vyšplouchla na podlahu. Po hodině, která nám připadala jako věčnost se koupel stávala pomalu nesnesitelnou. Naštěstí nás z vodního prokletí vysvobodila opět paní Válková a zkontrolovala stav porodu. "To nejhorší už máte za sebou, jste otevřená na 7 cm, ale budeme potřebovat 10cm, abychom mohli začít tlačit." prohlásila a doporučila další otevírání absolvovat ve stoje a v předklonu zapřená o postel. Tak jsme pochodovali po místnosti a každé 3 minuty nám přišli kontrakce. To se Esterka zapřela o postel, rozdýchávala a ze spodku ji odkapávala čirá tekutina s příměsí krve. Já jsem měl opět funkci podavače vložek :)
Tu přišla 10 hodina a přiřítila se porodní asistentka Válková, aby zkontrolovala stav porodu. Prohlásila, že jsme otevření na 10 cm a můžeme začít tlačit - šou může začít.
Před samotným porodem si porodní asistentka a její mladá pomocnice nachystali potřebné náčiní. Před samotným porodem porodní asistentky znova nainstalovali senzor KTG na bříško Esterky, aby neustále mohli sledovat Adámkovu srdeční činnost tzv. ozvyčky a aby věděli, jestli je Adámek v pořádku. Pak mladá asisstentka přivezla na vozíčku porodní balíček (kápzetka k porodu), která obsahovala nejnutnější výbavu pro porod. A mohli jsme začít tlačit.
Tlačíme, oxitocín a zase tlačíme
Esterka si po poradě s asistentkou zvolila porodní polohu a začali jsme tlačit. Vše jsem z povzdálí sledoval a byl jsem nervózní. Opakovaně jsme čekali na kontrakce a následně jsme tlačili. Neustále nám tam překážela blanka, která bránila hlavičce aby prošla ven. "Málo tlačíte", kárala Esterku paní Válková. Tak jsme tlačili opakovaně zas a znova. Bohužel po neúspěšných pokusech se nám začali zkracovat délky kontrakcí až se skoro zdálo, že kontrakce ustávají. "Musíme nasadit oxitocín, kontrakce nám ustávají", zahřímala porodní asistentka. Slečna pomocnice přispěchala s flaškou a začala jí instalovat do stojanu na kapačky. Potom zkoušeli Esťi kapačku napíchnout to žíly, ale neúspěšně. Píchli jednou, píchli podruhé a žíla praskla. "Máte tenký žíly paní Svobodová, vyzkoušíme napíchnout druhou ruku". Napíchnout druhou ruku se jim opět nepodařilo, tak si přivolali na pomoc jinou porodní asistentku. "Zavolejte mi prosím anesteziologa, nemůžu napíchnout žílu.", lamentovali porodní asistentky sehnuté nad mojí ženou. Na třetí pokus se jim to nakonec podařilo a oxitocín začal proudit Esterce do oběhu. Kontrakce se zesílily.
Pořád se snažíme a pořád nechce jít ven.
Já již zoufale vycházím na chodbu a říkám si, že se snad ani nedočkám. Mezitím se naše buňka naplnila všemi, co dnes měli službu. Pomyslel jsem si: "Výborně, více hlav víc ví.". Ze zamyšlení mne vyrušil mladý vysmátý lékař a ptá se mě: "Tatínku pojďtě, ať to nepropásnete a nachystejte si foťák". Tak jsem nažhavil unavenou a skomírající Leicu a vtrhnul jsem to zaplněného boxu. Fotoaparát jsem pichnul přímo mezi ně. "Teď ne tatínku, teď budeme střihat a to by nebylo pěkné", upozornil mne ten doktor. Tak jsem se odvrátil.
Tu se náhle ozvalo žuchnutí a šplouchnutí, jako by někdo sjel na tobogánu přímo do bazénu. ... Ale ale přijel na šňůře, možná potřeboval jištění. Co to plácám, vždyť Adámek je na světě. Sláva, hurá: "Tatínku, bude se stříhat šňůra.".
Stříhat šňůru jsem odmítnul, ale byl jsem pyšný otec.
Vítej na světě Adame.
Žádné komentáře:
Okomentovat